500. výročí druhé stříbrné horečky v Čechách a zač nám také může poděkovat Amerika

Už jste někdy přemýšleli nad tím, odkud pocházejí názvy některých starých platidel? Věřte nebo nevěřte, ale většina těchto pojmenování vznikla náhodně podle obrázku na minci nebo nepochopením jejich nápisu či zlidověním původního označení. Tedy různě. Vezměme to ale trochu chronologicky. Starořecká stříbrná drachma má původ z řeckého slova drachmé, které znamená hrst šesti drobných obolů, na něž se kdysi drachma dělila. Denár je původně raně středověký evropský (a tedy i český) stříbrný nominál. Zaveden byl již ve starověkém republikánském Římě, kdy vznikl z latinského slova dena = deset, protože se v prvopočátku skládal z deseti drobných měděných asů. Později staročeské denáry ražené v 10. až 12. století nahradily ve 13. století přechodně jednostranné tenké brakteáty. Tento název je však novodobý asi ze 17. století. Pochází z latinského slova bractea, což znamená tenký plech. Proto se ve starší numismatické literatuře můžeme setkat i s názvem „plecháč“. Ve své době ale byly i tyto mince nazývány denáry, protože byly také stříbrné a měly podobnou hmotnost. Groš – kdo by neznal tuto známou minci především jako pražský groš ražený v Kutné Hoře v letech 1300 až 1547. I jeho jméno vzniklo nesprávným pochopením původního názvu denarius grossus – tedy těžký denár. Byl totiž oproti předchozím starším denárům nejen výrazně kvalitnější, ale především větší a mnohonásobně těžší. A právě z latinského přídomku grossus = těžký vzniklo české slovo groš, které se v českém mincovnictví udrželo i později po řadu staletí. Od 14. století se začaly razit ve švábském městě Hall (Hall am Kocher) drobné stříbrné mince, podle místa ražby pojmenované jako hallery. Z nich se vyvinulo později označení pro drobné stříbrné i měděné mince a od roku 1892 i na našem území používaný haléř. Pamatujeme jej jistě (skoro) všichni, od roku 1993 již však nebyl zařazen do našeho současného mincovního systému. Společně s haléřem byla v roce 1892 zavedena v našich zemích jako hlavní nominál koruna – tehdy ještě jako rakousko-uherská stříbrná koruna, na které byla skutečně vyobrazena královská (tehdy ještě rakouská císařská) koruna. V 19. století byly běžné i další drobnější obvykle měděné mince, jejichž české názvy vznikly z původně německých jmen. České jméno krejcar vznikl z německého Kreutz = křížek, který se zpočátku na malých mincích (německy zvaných Kreutzer) ražených již od 14. století v Rakousku objevoval. Ještě menším nominálem byla měděná grešle. I ta má původ v německém Gröschel = grošíček. Od 13. století byly raženy v jižní Evropě zlaté mince, které jsou od 14. století známé pod jménem dukát. Název vlastně vznikl nepochopením latinského textu na těchto mincích ražených původně v italských Benátkách. Okolo vyobrazení stojícího Ježíše Krista předávajícího pověření klečícímu vládnoucímu benátskému dóžeti byl uveden obvykle ve zkratkách tradiční latinský text SIT TIBI CHRISTE DATUS QUEM TU REGIS ISTE DUCATUS (Tobě Kriste budiž dáno království, kterému vládneš). A právě podle posledního slova opisu DVCATVS – tedy vládneš, se začata tato zlatá mince označovat jako dukát. Název se používal po staletí, i když se původní text na zlatých mincí dávno přestal objevovat. Existuje však ještě jedna známá mince, jejíž název vznikl také vlastně omylem. Od jejího zrození uplynulo právě v letošním roce (2020) 500 let!

Ale vezměme to opět od počátku. Příběh této slavné mince vlastně začal někde na chebském rynku. Na konci 14. století se sem přistěhoval z nedalekého jihoněmeckého města Plavna (Plauen) mladší ze dvou bratrů Schliků Jindřich (cca 1355 – 1425). Byl to člověk jistě schopný a podnikavý, protože zde záhy úspěšně rozjel obchod s látkami a později začal podnikat ve finanční sféře. Podle některých pramenů měl i pekařství. Postupně se stal bohatým chebským patricijem a dokonce členem městské rady. S manželkou Konstancií měl šest synů – Viléma I., Kašpara I., Mikuláše I., Františka, Jindřicha II., Mikuláše a rovněž dvě dcery. Nejvýznačnější roli ve společenském vzestupu Jindřichova rodu sehrál jeho syn Kašpar I. Schlik (před 1390 – 1449). Jeho kariéra byla úžasná. Stal se říšským kancléřem císaře Zikmunda Lucemburského, roku 1422 byl povýšen do říšského stavu svobodných pánů a roku 1433 jako první v Čechách do říšského hraběcího stavu. V témže roce se stal také palatinem. Roku 1431 obdržel hrad Bassano (Bassano del Grappa na řece Brenta na jižním úpatí Alp v Benátské republice) a v roce 1437 se tedy stal hrabětem z Bassana (v Čechách někdy psáno z Pasounu). Vysoké říšské úřady mu umožnily pro sebe a svůj rod získat veškerá práva a privilegia pro Chebsko a Loketsko. Po Zikmundově smrti 1437 zůstal ve funkci kancléře i u dvou následujících císařů Albrechta II. (1397 – 1439) a Fridricha III. (1415 – 1439), což bylo velmi neobvyklé, protože nový císař si obvykle vybíral nového kancléře ze svého nejbližšího okolí. Beze sporu to svědčí o vysokých Kašparových schopnostech. Svého úřadu dovedl také náležitě využívat. Za jeho působení zřejmě vznikla řada listinných falz o povýšení do řad říšské šlechty včetně mincovního práva od císaře Zikmunda i o propůjčení hradu Bassano v léno. Právní platnost těchto listin nastala až později, když byly bona fide („v dobré víře“) potvrzeny císařem Fridrichem III. Teprve pak se právně stali Schlikové hrabaty z Bassana a Holíče (Weisskirchen, dnes západní Slovensko) podle hradu jim darovaného císařem Albrechtem II.

Kašpar I. Schlik byl bezdětný, ale měl pět bratrů a dvě sestry, z nichž Jindřich II. byl biskupem ve Freisingenu, František I. kanovníkem v Řezně, bratr Mikuláš měl syna Václava, který se stal purkrabím v Chebu. Jedině potomci dalšího z bratrů Matyáše nakonec udrželi schlikovský rod v Čechách, protože podědili jeho české statky. Matyášův syn Jeroným (1476 – 1491) založil loketskou větev rodu, další syn Mikuláš falknovskou (sokolovskou) větev rodu a Kašpar II. (1476 – 1505) položil základ ostrovské větvi rodu. Schlikovský rod se později rozdělil na několik linií, ale před koncem třicetileté války v Čechách zůstala už pouze jediná. Synem Kašpara II. z ostrovské větvě (kam patřil i pozdější Jáchymov), tedy vnukem Matyáše I., byla významná osobnost schlikovského rodu Štěpán Schlik (1487 – 1526). Přestože měl ještě sedm bratrů, stal se vůdčí osobností rodu a předním iniciátorem a hlavním akcionářem nově založené těžařské společnosti. Využil logického předpokladu, že jižní strana Krušných hor může být podobně bohatá na stříbro jako strana severní, kde se nacházela řada bohatých stříbrných dolů včetně mincoven. Do založené těžařské společnosti vstoupila řada významných a movitých osobností jako Jan Pluh z Rabštějna, hrabě Alexander Leissnik z Karlových Varů, Wolf ze Schonbergu, bohatí těžaři Hans Thunshirm z Annabergu, Jobst Tussel a Thomas Grym. Dolování začalo v roce 1512, kdy dva staří horníci Kašpar Bach ze saského Geyeru a Oesser z Ostrova začali v osadě Konradsgrün na úpatí Zámeckého vrchu (dnes oblast Anenského náměstí v Jáchymově) razit štolu zvanou Nálezná (také Tří králů), ale pro nedostatek financí práce ukončili. V roce 1516 se dolování ujal majitel ostrovského panství Štěpán Schlik, když odkoupil důlní pozemky od pánů z Kfel za 2 000 zlatých. Důlní společnost pokračovala v kutání a prý již po 2 látrech (cca 4 m) došlo k objevu bohatých stříbrných žil. Prý přímo pod drny v lese byly nalézány balvany přírodního stříbra až 100 kg těžké! Zpráva o tomto epochálním objevu se ihned rozlétla po všech okolních hornických revírech a přivodila velký příliv horníků pod heslem: „ins Thal, ins Thal mit Muttern mit All“ (tedy něco jako: „do Údolí, do Údolí, s matkou a vším ostatním“). Do „Údolí“ se hrnuli těžaři z Lipska, Schneebergu, Annabergu, Antverp, Kolína nad Rýnem, Vratislavi, Drážďan, Salzburgu, Tyrol, Geyeru, Harzu, Freibergu i Norimberka. Štěpán Schlik povolal horní odborníky a ujal se organizace dolování. Osada „Údolí“ měla roku 1516 1 050 obyvatel, v roce 1520 to bylo již 4 936 obyvatel, roku 1526 14 027 obyvatel a v roce 1534 dokonce 18 200 obyvatel. Dne 6. ledna 1520 byl Jáchymov majestátem Ludvíka Jagellonského povýšen na svobodné královské horní město pod názvem „Údolí svatého Jáchyma“. V letech 1516 až 1517 dali Schlikové nad městem vybudovat hrad Freudenstein na případnou obranu města, mj. i před eventuálním povstáním horníků. Dne 2. srpna 1518 byl vyhlášen tzv. schlikovský horní řád, který měl 106 článků a vzorem mu byl annaberský horní řád vydaný v Lipsku. Již v roce 1516 byla vytvořena funkce horního hejtmana a 6. ledna 1518 do této funkce Štěpán Schlik jmenoval vynikajícího saského odborníka Jindřicha z Könneritzu. Nastal velký rozvoj dolování a následného zpracování stříbra v hutích. Drahý kov byl prodáván velkým obchodním podnikatelům v Německu, zejména Fuggerům v Augsburgu a Welserům a Nützelům v Norimberku. Nadále však platil státní monopol na stříbro z dob Václava II. a bylo zakázáno vyvážet za hranice neražený kov s tím, že byla povinnost jej nabídnout vládní mincovně v Kutné Hoře. Z obavy před případnými sankcemi i pro nevýhodnost prodeje neraženého kovu začali Schlikové uvažovat o vlastní mincovně. Zahájili proto roku 1519 zákulisní jednání s českým sněmem. Ale ještě než došlo k nějakým dohodám, začali zřejmě tajně ve sklepení hradu Freudenstein zkušebně razit těžké stříbrné mince odpovídající rakouským guldinerům (Guldengroschen, česky „zlatníkový groš“), raženým od roku 1486 v zemské knížecí mincovně v tyrolském Hallu původně o hmotnosti 30,5 až 32,5 gramu. Za pomoci zahraničních investic se tak záhy rozeběhla intenzivní důlní činnost. Současně vznikal velký počet hutí, ve kterých byl vytěžený drahý kov zpracováván. Celá situace byla však ještě komplikována faktem, že loketské panství drželi Schlikové pouze jako zástavní majetek České koruny a eventuálním vyplacením se mohl kdykoliv vrátit do majetku panovníka. Po složitých zákulisních jednáních, kdy se do hry dostaly i vysoké úplatky důležitým lidem, kterými byli přední čeští pánové Zdeněk Lev z Rožmitálu, Ladislav ze Štemberka a Jan Pluh z Rabštejna, nakonec získali Schlikové dne 9. ledna 1520 sněmovním usnesením souhlas, aby Štěpán Schlik spolu se svými bratry „mohl na horách joachymstálských bíti groše na zrno, kterak se na Horách Kutných tepe s timž rázem i textem i s malou proměnou, co se tkne jejich erbu“. Větší groš, jak se v textu usnesení nová těžká mince jmenuje, měl určenou obrazovou náplň, „když na jedné straně ráz JMti (tedy krále Ludvíka) s textem, na druhé obraz sv. Jáchyma i erb pánů Schliků“. Jak již bylo řečeno, to vše nebylo zdaleka zadarmo. Na základě soukromé smlouvy ze dne 25. ledna 1520 se Schlikové zavazovali uvedeným lobbistům, včetně jejich potomků, vyplácet 7 pražských grošů z každé vytěžené hřivny stříbra (253 g) pod podmínkou, že bude získán souhlas i krále Ludvíka. Protože v letech 1516 až 1528 bylo Schliky vytěženo více jak 400 000 hřiven, převyšoval úplatek jmenovaným lobbistům za toto období 2 800 000 pražských grošů! A že hrad Freudenstein byl budovaný jako perspektivní úkryt v nebezpečí, potvrdil rok 1526. Tehdy došlo k rozsáhlému povstání jáchymovských horníků, kteří se 20. května vzbouřili proti nespravedlivému městskému patriciátu a podvodným důlním úředníkům okrádajícím horníky. Asi 3 000 vzbouřených horníků zajalo purkmistra Thiksena, vyplenili radnici i hrad, zničili městské knihy, statuty a privilegia města. Měl být zabit i hrabě Štěpán Schlik, ale to se naštěstí nezdařilo. I ve výše uvedených právně nejistých podmínkách se rozeběhla intenzivní mincovní činnost a podle odhadů bylo v letech 1520 až 1528 vyraženo okolo 3 miliónů guldinérů! Ludvík Jagellonský po určitém váhání v roce 1523 nakonec mincovní právo dodatečně Schlikům udělil. Sněmovní souhlas s mincováním Schliků končí dovětkem, že tato činnost se Schlikům povoluje, „pokud to právům a svobodám zemským nebude na újmu“. A právě tato větička v usnesení rozhodla o tom, že Schlikové o své mincovní privilegium po smrti Ludvíka Jagellonského v nešťastné bitvě u Moháče (1526), ve které po boku svého panovníka zahynul i Štěpán Schlik, přišli. Novému českému králi, pragmatickému Ferdinandovi I. bylo pochopitelně schlikovské mincovní privilegium na škodu, proto již v roce 1528 převzal jáchymovskou mincovnu pod státní správu. Schliková však nepřišli o doly, které zůstaly i nadále pod jejich správou. Proto není podle nejnovějších bádání překvapením, že i po smrti krále Ludvíka Jagellonského a Štěpána Schlika razil nadále ilegálně někde na schlikovském panství guldinery Štěpánův nástupce Jeroným Schlik (1494 – 1569). Mince však i nadále nesla jména Štěpána Schlika a krále Ludvíka a antedatovaný letopočet 1527. V této problematice je však doposud mnoho nejasného. Důležité však je, že nová těžká mince o hmotnosti okolo 28 gramů ražená v osadě se jménem „Údolí sv. Jáchyma“ (Joachimsthal) začala být nazývána Joachimsthaler – tedy vlastně česky „jáchymovský údolník“ a z tohoto označení pak zkráceně thaler – česky tolar. Novou minci – tolar – brzo převzala většina tehdejších evropských států a záhy se dostal až za moře, kde dal své jméno tehdy zaváděné americké měně – dolaru. A skutečně, většina amerických učebnic ekonomie uvádí, že jméno americké měny má svůj původ v dalekých evropských Čechách, v dnes malém podkrušnohorském městečku Jáchymov. A stalo tak právě před 500 lety!

Zdeněk Petráň

Nejstarší typ jáchymovského tolaru raženého Štěpánem Schlikem se jménem krále Ludvíka Jagellonského