Aktuality a tiskové zprávy

Ve středu 15. května proběhlo v Kamenném domě slavnostní otevření nové stálé expozice Českého muzea stříbra Spolkový život a osobnosti Kutné Hory 19. století. Nová instalace v sále druhého patra Kamenného domu, mimochodem od roku 1902 prvního stálého kutnohorského muzea, představuje pouze malý výběr kutnohorských spolků, osobností provázaných s dějinami města a jedné mimořádné události. Nutno předeslat, že Kutná Hory byla na počátku 19. století sice městem provinčním, ale počtem obyvatel (přes 8.000) pátým nejlidnatějším v Čechách. Průmyslová revoluce ji spíše minula, a tak se více orientovala na kulturu a vzdělání. Stala se městem škol, památek a umění.
Nejstarším spolkem se stal C. k. výsostný sbor měšťanských ostrostřelců, který byl založen již v roce 1770, ale který navazoval na středověkou tradici kratochvilného střílení „ku ptáku“. Ostrostřelci si na louce za městským pivovarem postavili nejen střelnici, ale i taneční sál s restaurací. Navíc si založili i vlastní kapelu, kterou si půjčovaly na své slavnosti i další kutnohorské spolky. Druhým představeným spolkem je Sokol kutnohorský, který vznikl na sklonku roku 1862. Zpočátku v rámci Sokola působil hasičský sbor, který se ale nakonec osamostatnil. Podobně se vedlo i velocipedistům. Stranou pochopitelně nemohl zůstat Archeologický sbor Vocel (založen 1877), který v Kutné Hoře především péčí Emanuela Lemingera, profesora matematiky a fyziky na místí reálné škole, založil muzeum, jehož je České muzeum stříbra nástupcem a pokračovatelem. Mezi nejvýznamnější počiny sboru však bezesporu patří záchrana chrámu svaté Panny Barbory, jehož restauraci inicioval, zajišťoval, vedl a spolufinancoval. Kutnohorské rodáky v expozici reprezentuje Jan Erazim Wocel, který patřil mezi nejpřednější vědce své doby. Wocel se zpočátku věnoval literatuře a malířství, ale od 40. let 19. století se zcela upsal archeologii a dějinám umění. V roce 1850 jej císař dokonce jmenoval mimořádným a o dvanáct let později řádným profesorem archeologie, dějin umění a české literatury na pražské Karlově univerzitě. Druhou osobností je kutnohorský advokát JUDr. Bedřich Pacák, který se krátce po svém příchodu do Kutné Hory zapojil do místního kulturního i politického života, mj. pomohl coby poslanec říšské rady prosadit dotace na záchranu svatobarborského chrámu. Vrcholem jeho kariéry však byl post ministra pro české záležitosti ve vládě barona von Becka. Především zásluhou Bedřicha Pacáka se 21. června roku 1906 zastavil v Kutné Hoře při své cestě na výstavu do Liberce císař a král František Josef I. Jeho návštěva sice čítala pouhých 103 minut, ale pro město a jeho obyvatele to byla událost zcela mimořádného významu.
Nová expozice muzea zároveň prezentuje kutnohorské spolky a osobnosti jako jeden vzájemně propojený celek. Zdejší rodák Jan Erazim Wocel si vzal za manželku sestru kutnohorského lékaře MUDr. Josefa Jaromíra Štětky, dlouholetého to činnovníka kutnohorského Sokola. Nejen v Sokole, ale i v Archeologickém sboru Vocel aktivně působil JUDr. Bedřich Pacák. Dlouholetým předsedou sboru Vocel a členem ostrostřelců byl MUDr. František Stáně, který spolu s dr. Štětkou inicioval založení městské nemocnice. Zároveň měl velký podíl na obnově těžby ve zdejším revíru a vyražení pamětního Kutnohorského dvouzlatníku s portrétem císaře pána a vyobrazením chrámu svaté Barbory, atd., atd.
Odborným garantem a autorem expozice je historik muzea Bc. Josef Kremla. Většina vystavených exponátů pochází ze Sbírky Českého muzea stříbra. Zároveň však byly využity i fondy a sbírky Státního okresního archivu Kutná Hora, Městského muzea a knihovny Čáslav a soukromých sběratelů. Odborné recenze a cenné rady poskytli PhDr. Pavel Novák, CSc. (NZM Kačina – Muzeum českého venkova), Mgr. Lukáš Provaz (Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora) a Mgr. Jan Fér (Církevní gymnázium svaté Voršily Kutná Hora), který zároveň přeložil texty a popisky do angličtiny. Instalaci expozice provedla dlouholetá aranžérka Národního muzea v Praze paní Irena Cudlínová. Nejen jim, ale i všem kolegyním a kolegům z ČMS patří velké poděkování.
Josef Kremla, ČMS