Rozhovor a kurátorkou výstavy Fabulae de Monte Cuthna, Radkou Zahradníkovou

Současné umění vnímáte dlouhodobě jako své pole působnosti. Co vás na něm přitahuje nejvíc a je pro vás spíš způsobem vyjádření, nebo cestou, jak přemýšlet o světě?

Současné umění vnímám jako reflexi společnosti, světa a dění kolem nás. Je pro mě způsobem, jak se dívat na svět z různých úhlů a jak klást otázky, které jinde nezazní. Přitahuje mě jeho schopnost pojmenovávat neviditelné vrstvy reality. V dnešním vizuálně přesyceném prostředí dokáže umění stále překvapivě přesně vyjádřit to, co nelze jednoduše říct slovy. Kurátorská práce je pro mě především hledáním kontextu a souvislostí, jak mezi sebou mohou díla komunikovat, jak prostor proměňuje jejich význam, jak umění není samostatná disciplína, ale prolíná se všemi obory.

Ve výstavě Fabulae de Monte Cuthna jste propojila tři autorky s legendami Kutné Hory. Může současné umění tyto příběhy přenést k nám aktuálněji a silněji?

Určitě. Tyto pověsti v sobě nesou univerzální témata jako je vina, oběť, síla i proměna. Umělkyně je zpracovaly tak, že z nich necítíme odstup středověkého mýtu, ale dotýká se to i nás. Autorky návštěvníka konfrontují otázkami ženské zkušenosti, cykličnosti přírody, ale i s hledáním rovnováhy mezi rozumem a intuicí. Cílem nebylo ilustrovat legendy, ale probudit jejich vnitřní vrstvy.

Hrádek, kde se výstava odehrává, je sám o sobě silným místem. Jak podle vás gotická architektura ovlivňuje vnímání výstavy oproti neutrálnímu galerijnímu prostoru?

Historický prostor přináší jinou hloubku vnímání. Gotické klenby se stávají součástí vyprávění. Na rozdíl od tzv. white cube galerie tu divák vnímá umění nejen očima, ale celým tělem. Výstava tak s architekturou nevede dialog, ale spíš se s ní spojuje.

Popisujete výstavu jako „živý organismus“. Jak tuto metaforu chápat?

Výstava se proměňuje. Je citlivá na prostor, na zvuk, na pohyb lidí. Nejde o statickou expozici, ale o proces, kde se setkávají různé energie – ženské, přírodní, duchovní. Světlo, zvuk, vůně i materiály vytvářejí prostředí, které dýchá. Každá návštěva tak může být jiná.

Je něco, co byste si přála, aby si návštěvníci z výstavy odnesli?

Možná chvíli klidu a ztišení. Pocity, které nelze okamžitě pojmenovat. A vědomí, že i v dnešní době má smysl naslouchat starým příběhům. Protože skrze ně často rozumíme sami sobě víc, než si myslíme.

A nakonec – kdo je Radka Zahradníková?

Jsem kurátorka, kterou baví hledat nové úhly pohledu a překračovat hranice mezi obory. Fascinuje mě, když se výtvarné umění propojuje s filozofií, vědou nebo technologií, když vznikají spojení, která rozšiřují naše vnímání. Ráda bádám, dělám rešerše a nechávám se inspirovat historií, ale zároveň sleduji nejaktuálnější poznatky a tendence ve vědě. Umění pro mě není uzavřený svět, ale otevřený systém. Je to prostor pro dialog, otázky a proměnu.